Střepy našich duší

3. února 2018 v 23:14
Svět je plný dvojic
a každá z nich mě bolí.
Já vykřičník mezi nimi
zkouším ustát svoji roli.

Do náruče bere mě
řeka smutku. Tuší
že na její dno klesnou
střepy našich duší.
 

Vykořisťovatel

29. ledna 2018 v 8:10
Chystám knížku, jakési vyprávění pamětníků.
Pětaosmdesátiletá paní mi svěřuje svůj život, poslouchám s tichým údivem její osudy:
"... Na žádnou školu mě nevzali, když byl táta ten vykořisťovatel....."
Opatrně jí přeruším, abych si její slova ujasnila, abych se v tom vyznala:
"Takže váš tatínek měl nějaký podnik, nějakou firmu, ano?"
"Ne, můj táta byl holič".
????
Stále nechápu, tak se ptám znovu: "Takže - tatínek měl v tom svém holičství zaměstnance - kolik měl tedy zaměstnanců?"
"Ale táta nikdy žádné zaměstnance neměl -jóó, vlastně když jsem byla malá, tak myslím měl nějakýho učedníka".

Už si připadám natvrdlá a ptám se na totéž potřetí, skoro zoufale: "Tak koho tedy jako váš tatínek podle nich vykořisťoval??? Když tam pracoval v tom svém holičství sám ???????? "

Paní nevzrušeně vypráví dál, jak ona a sestra často musely pomáhat, hlavně s pomocnými pracemi - holily brady, zametaly, a docela vesele vzpomíná, jak se pokoušely se z těchto povinností vykroutit.
Poslouchám nevěřícně tok její řeči. Obdivuji její vyrovnaný přístup a jakousi tichou moudrost, klid. Protože ve mně to úplně vře: "Takže Vás komunisti nenechali studovat, protože tatínek - vykořisťovatel - vykořisťoval ve svém holičství sám sebe a občas vás - své děti??????????? "

Na závěr jeden moudrý citát:
Kdo nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat.

......strašné, jak je to pořád aktuální.......... :-(

Přávidím

25. ledna 2018 v 21:40
Čeština je libozvučný a košatý jazyk, baví mě tvořit a hrát si jejím prostřednictvím. Ale i přes její bohatost jsem zjistila, že mi v ní přece jenom několik výrazů chybí.
Třeba slovo, vyjadřující něco, co můžeme čichat nosem s neutrálním pocitem. Ano, umíme říct, že něco buď voní a nebo že to smrdí. Ale jak vyjádřit něco naprosto neutrálního mezi tím? Napsat jen, že něco je prostě cítit - to už mi taky trošku zavání lehkým smradem... :-)

Kromě toho chybějícího "voňosmradu", mi také už dlouho v češtině scházelo jedno slovo. Do té chvíle, než jsem ho - překvapená - někde uslyšela poprvé: Přávidím.
Je to půvabný novotvar ze dvou slov - přeju a závidím. Protože když napíšete, že někomu něco závidíte, tak to vyznívá negativně. Jako že mu to závidíte a nepřejete, ve smyslu Bože dej ať sousedovi ta jeho koza chcípne. A když jen řeknete, že mu to přejete, chybí v tom vyjádření to vaše (zatím) marné toužení po tomtéž....
Tak jsem s chutí hned tohle nové slovo začala používat. Protože já hodně přávidím...
Snad bych i mohla napsat parafrázi na známou smutnou Grossmanovu píseň Závidím. A vlastně by hned vyzněla jinak, veseleji:

Modrému mráčku volnost přávidím,
a to věc je - dobrá :-),
studentu v sáčku lásku přávidím,
a to věc je - dobrá.... :-)

Pravda, zní to dost kostrbatě, ale rozhodně optimističtěji. A hlavně -mé pocity to vystihuje trefněji, než ta Grossmanova originální verze.
Snad se na mě pane Grossmane proto nebudete z nebe mračit. Já totiž věřím, že zrovna Vy mi to nové výstižné slovo přávidíte.
:-)
 


Všechno je jinak.

23. ledna 2018 v 9:16
Před pár lety, v době svého jak já říkám vztahového bezvětří, jsem se seznámila s jedním mužem. Asi týden, co jsme si psali, jsem se vznášela pět metrů nad zemí: Sportovec, a přitom člověk, živící se uměním - tedy citlivá duše, vyřezává dokonce i betlémy! A co víc - bydlící v nádherné roubence, záměrně si takovou vybral.
Říkala jsem si - Pane Bože, děkuji, to snad ani není možné, žes mi to splnil. Žes mi to konečně a tak nečekaně vrchovatě splnil.

Pak jsme se setkali a jeli spolu na kola. Jiskra proběhla evidentně na obou stranách ( u mě to tedy byl spíš kulový blesk :-) ). Vše v naprosté pohodě, snad až na jediný moment: Na ten výlet jsme zprvu jeli mým autem, protože do mého auta se dvě kola vejdou. Jela jsem pomalu, projížděli jsme totiž nádhernou krajinou a tak jsem se už cestou kochala, jak je mým zvykem. Asi třikrát poznamenal, že se při mém řízení skoro bojí. Při tom potřetí jsem mu odvětila s úsměvem a veselou nadsázkou, že na zpáteční cestě si to tedy můžeme vyměnit: On bude řídit a já jeho řidičské schoposti komentovat. Odpověděl strnule, že on cizí auta zásadně neřídí.
Po výletě jsme jeli zpět, příjemně unavení a spokojení. Jen při loučení mě má ženská intuice trošku znepokojila: Když už jsem odjížděla, nemávnul mi, ani se neohlédl.
Sakra - něco tu je blbě. :-(

Po třech dnech, kdy se neozval, jsem to nevydržela a zavolala jsem mu. Už mi bylo jasné, že je to v háji, jen jsem aspoň chtěla vědět proč.
Ale tohle jsem nečekala: S nenávistnou dikcí zasyčel do telefonu: Já už jsem ty tvý nabubřelý kecy nemoh poslouchat, už jsem se fakt nemoh dočkat až vypadneš.

Když pámbu dopustí, i motyka spustí.....
A někdy ta motyka taky hnusně kopne, dodávám já.
Ach jo.

Staré dobré Rubínky, aneb neopouštěj staré věci pro nové

21. ledna 2018 v 21:10
Jsem stará konzerva - když mi nějaká věc i roky dobře slouží, nemám potřebu měnit ji za novou. Důvodem není nějaká má zvýšená šetrnost, spíše bych řekla pohodlnost - nechce se mi to učit se třeba s novým mobilem, když mi ještě funguje ten, na který jsem zvyklá, a tak to je u mě se vším. Například s běžkami:
Mám 35 let staré běžky značky Rubín. Kontrast mezi nimi a mezi vybavením okolních běžkařů je každoročně patrnější a čím dál tím víc do očí bijící. Až tak, že jsem si před pěti lety řekla, že už je to se mnou pro ostudu a koupila jsem si běžky nové. Jsou krásné, moderní, barevné - - - - nicméně vyjela jsem na nich asi dvakrát. Stejně totiž raděj vždycky sáhnu po těch letitých Rubínkách. Je to vlastně jaksi jednodušší - o ty nové bych měla strach, měla bych tendenci je šetřit, opatrovat, abych je nepoškrábala nebo nedej bože nezlomila. S Rubínkami jezdím krajinou v naprosté pohodě, jak s nadsázkou říkávám "přes spáleniště, přes krvavé řeky". Prostě všudy. To znamená třeba i po posypané silnici bez sundávání a beze strachu, protože mají zespoda tolik šrámů, že nějaký další už to nevytrhne.
Mimo jiné - už jsem je asi tak 30 let taky ničím nemazala. Není jaksi proč. Ta poškrábaná skluznice vlastně velmi vyhovuje mému běžkařskému stylu, kterému říkám "Johny Walker". Na běžkách totiž neběhám, na běžkách spíš chodím, zkrátka se tak nějak příjemně sunu krajinou. A mazat tu prostě není proč: Do kopce Rubínky nepodkluzují, (jejich podrápaná skluznice asi funguje místo tulení srsti :-) ), a z kopce se málokdy rozjedou tak, že by bylo nutno brzdit.

Takže občas zažívám docela zajímavé situace, jako tuhle na Hamštýnském hřebeni nedaleko Kozákova. Po jeho hřbetě vede příjemná lyžařská stopa. Na mapě se jeví jako po vrstevnici, v reálu je to neustálá sinusoida - střídavě mírně nahoru - dolů.
Když jsem tamtudy jela, souběžně se mnou náhodně jela čtveřice chlapů. Všimla jsem si jejich špičkového, vystajlovaného vybavení, lyže dokonale ladily se začkovým oblečením. Ale možná byli na běžkách začátečníci, možná jen ten den špatně namazali, nevím. Každopádně jsem se s nimi neustále míjela: Když byl před námi mírný kopeček, jim to i stromečkem podkluzovalo. A já podle jejich potácejících a rovnováhu lovících postav prošla svahem nahoru ve stopě jak městem na procházku. Naopak při sjezdech dolů oni museli plužit, a přesto se často dole zapichovali do sněhu. A já zas v klídku projela rozumnou rychlostí dolů kolem nich. Jenže protože já se na hezkých místech ráda kochám a fotím, tak v ten moment předjížděli pak zas oni mě.
Tak to šlo několikrát za sebou. Bylo vidět, že to jejich sportovnímu sebevědomí nedodává, že je předjíždí ženská. Když už jsem je takhle předháněla asi popáté, povídá jeden z nich: Pani, jak Vy to děláte, že jste rychlejší než my?
Na odpovědi jsem si s potutelným úsměvem dala záležet: "Jó chlapi, důležité je hlavně mít to správné vybavení" :-) .
Udiveně pohlédli na moje muzeální Rubínky, ale a co na to odpověděli už nevím, protože to už jsem je zas měla dávno daleko za zády. :-)

O ženském egu

20. ledna 2018 v 22:01
Četla jsem článek o mužském egu. O ženském egu může napsat asi jen ženská, tak to - s dovolením - zkusím:
Asi nejcitlivější částí ženského ega je být dobrá máma. Na to nám prosím nikdy nesahejte, ačkoli každá z nás, i ta nejdokonalejší, dusí v sobě vzpomínku na pár svých mateřských kolapsů a selhání ( i my jsme jen lidi...). Tohle ego se někdy projevuje až nepochopitelně - pamatuji, jak spolumaminky v porodnici plakaly, když jim nešlo kojit, s pocitem, že tím jako ženské totálně selhávají - jo, hormony dělají své.
A další klíčová část ženského ega se týká vzhledu. Je vlastně jedno jaký v reálu je, na počtu vrásek a kil až tak nezáleží. Ale setsakra tu záleží na postoji milého: "Jsi pořád pěkná ženská. Líbíš se mi. Mám tě rád." To potřebujeme bezpečně cítit a aspoň občas, aspoň OBČAS i slyšet, pánové...
Ale když jsou tato naše dvě základní ega naplněna, dokážeme být my ženy vašimi anděly. Klidně a rády budeme jednou rukou míchat polívku a druhou s mobilem u ucha zajišťovat cokoli a nohou přitom nakopávat vaše špinavé ponožky směrem k prádelnímu koši . Když vás - svého mužského - budeme cítit vedle sebe. Citově pevně vedle sebe, jako oporu, jako lásku, jako pevné rameno k obraně i k vyplakání.

Bohatá nebo chudá?

6. ledna 2018 v 10:06

Na Seznamu.cz mě jednou zaujal článek na toto téma. Srovnával možnosti těch nejhůře situovaných s možnostmi milionářů.
Ty, co jsou na tom podle něj nejhůře - důchodce a celkově lidi žijící dnes z cca 10 tisíc měsíčně, článek velmi litoval, a milionáři prý - ti si žijou! Uvědomila jsem si najednou s údivem, že já vlastně patřím - DO OBOU TĚCHTO EXTRÉMNÍCH SKUPIN !!!
Jak je to možné? Jednoduše: Mé měsíční příjmy, které používám k běžnému životu, jsou zhruba ty "sociálně velmi slabé - důchodcovské". A přitom já sama se chudá vůbec necítím!

Ovšem bydlím ve svém rodinném domě - a tudíž jsem i ten milionář!
Ano - kdo dnes bydlí ve vlastím, má tedy majetek za víc než milion, je tedy i ten "milionář".

Zamyslela jsem se tehdy nad celým tímhle tématem:
Kdysi býval považován za chudého ten, kdo neměl co jíst, neměl co na sebe a neměl kde bydlet. Dnes víceméně první dvě položky odpadají - v krajním případě vám dají najíst i v Armádě spásy a podobných organizacích a oblečení a boty lze sehnat v sekáčových výprodejích za desetikorunové částky.
Otázkou zůstává vlastní bydlení - podle mě základní sociální jistota. Ano, ten, kdo v této oblasti nemá "jistý základ" od předků, kteří se tak postarali o celá další pokolení svého rodu (jako třeba jsem měla štěstí já), se opravdu musí na pořízení vlastního bydlení hodně z kraje dospělosti zadlužit - vzít si hypotéku, což podstatně omezí jeho skutečné příjmy na dlouhá desetiletí.

Ovšem - proč se dnes cítí chudí i ti, co vlastní bydlení mají?
Vše je, jako ve všem, relativní:
Za totality jsme měli všichni zhruba stejně (Záměrně teď opomíjím ty, kdo odmítali "držet hubu a krok" a tím se neuvěřitelnou zvůlí komunistů dostali do situací, kdy jim byl sebrán majetek a nebo dokonce i svoboda a v krajních případech i život!)
Ale vraťme se k "průměrnému občanu" za socialismu: Rozdíly v platech byly oproti dnešní době nepatrné. Primář kliniky měl řádově stejně, jako třeba popelář. Ano, možná ten socialistický primář měl troj, čtyřnásobek platu popeláře, ovšem stále je to - myslíme-li v řádech - "skoro stejně". A navíc - v obchodech bylo - pro všechny - jedno velké NIC (když tedy nechci výstižněji použít sprostého slova). Zkrátka v běžné nabídce bylo jen to nejnutnější a někdy ani to ne, vše se muselo shánět, a sháněli v podstatě všichni všechno.

Dnešní doba je naprosto jiná: Platové nůžky se neuvěřitelně rozevřely (pomiňme teď zamyšlení, kde spravedlivě a kdy nespravedlivě).
A především - díky mnohonásobné pracovní produktivitě je všude neuvěřitelná nabídka všeho možného i nemožného, a navíc jsme denně masírováni reklamou co nutně musíme mít, co si nutně musíme pořídit. Ale hlavně - každý osobně známe kolem sebe řadu lidí, kteří už tohle dávno mají (= a v naší mysli bliká - a proč to tedy ještě nemám i já?).
A v tom to vlastně celé spočívá: Protože jsme lidé, tak automaticky porovnáváme (Ať už vědomně či podvědomně.)

Takže dnes si jako chudý paradoxně připadá ten, kdo si nemůže dovolit věci značkové a k základnímu životu vlastně nepotřebné (a kolik se jich kolem nás nabízí!), i ten, kdo si nemůže dovolit to, co vidí u souseda, u známých: Třeba zimní dovlenou v Alpách + letní dovolenou u moře (což je dnes najednou jaksi bráno jako standard, se kterým se porovnáváme). Jenomže tento standard s nabídkou dalších nových věcí každodenně stále roste.
Za mého dětství bývala naše rodina jednou z nemnoha, co každoročně vyráželi na dovolenou po Čechách, samozřejmě pod stan. A cítili jsme se spokojení. (Protože podívat se za hranice byl opravdu veledrahý a díky poměrům takřka nedosažitelný luxus, podařilo se to málokomu.)
Dnes se "obecná laťka spotřeby" posunuje den za dnem výš: Leťte do Dubaje nebo na Tahiti! Stačí zaplatit a zítra jedete! Kupte si nový a výkonnější mobil! A dnes nabízíme minořádnou slevu na nové a lépe vybavené auto!

A my podléháme. Každý různou měrou, ale troufnu si tvrdit, (a nerada se k tomu přiznávám), že podléhám občas i já: Nedávno jsem se přistihla při myšlence - Sakra, tolik bych si přála zapuštěný a zastřešený bazén na zahradě! Ten současný, "obyčejný mountfieldový" je už překonaný a už mi nestačí! Jen být sakra bohatší!
A pak jsem si vzpomněla na doby před pouhými dvaceti lety, kdy mít (jakýkoli) bazén na zahradě býval obrovský luxus.....

Co říci nakonec? Že vše je velmi relativní. A v situaci střední Evropy (pochopitelně třeba Bangladéš či některé africké státy - to je zcela jiný level!) jako chudé sami sebe vnímáme prostě jen srovnáním toho, co máme a co někteří naši známí mají a co je nám v obchodech nabízeno, ale někdy až vnucováno.
Odolávat skutečně není snadné. Někomu se odolává líp, někomu hůř.
A těm, kdo to zvládají nejhůř, až tak, že se dostanou do toboganu půjček a posléze vytloukání klínu klínem a životu na dluh, těm je pak bohužel skutečně zle.

Ale to už je zase úplně jiná kapitola.

Kočičí máma

1. ledna 2018 v 21:24
Nám ženám prý kožešiny sluší. Pravé kožešiny, samozřejmě.
Některá má kolem krku polární lišku nebo norka, jiná zas perzián.
Já mám kolem krku kočky. Dvě. Každé ráno. Živé. Smějící seSmějící se


To bylo tak: Ulicí jde pán, v obrácených dlaních před sebou dvě malá chlupatá klubíčka.
" Jééé, co to máte? A kam to nesete?"
"Hledám, kdo by si je vzal. Našel jsem je na smeťáku, vyhozené. My si je nechat už nemůžeme, kočku už máme a ta navíc čeká koťata".
Koukám na ta vyděšená stvořeníčka... Radím pánovi, v kterých domech v sousedství má zazvonit, kde žijou "kočičandy", které by se koťat mohly ujmout. Když tam pán zamíří, ještě mě za ním napadne podotknout: "A když byste tam neuspěl, tak v nejhorším kdyžtak zazvoňte tady u mě. Odpoledne jedu do Jablonce, tak je aspoň vezmu s sebou a dovezu je tam do útulku."

Za ČTVRT HODINY mám koťata doma. Vkládám je do lepenkové krabice, kterou vzápětí bravurně přelézají a pořád usedavě mňoukavě brečí. Pojďte, holký, zkuste trošku mlíčka, nalévám jim a ony se na něj hladově vrhají. Později od zkušenějších slyším, že jsou ještě hodně malé, podtržené, od mámy příliš brzo odebrané....
Beru je do náruče, v jejím teple umlká jejich žalostný brekot a nosím je po místnosti až do jejich usnutí.

Za PŮL HODINY: No tak dobře, holky: Do útulku se nejede.
Nějak vás odchovám obě z nějhoršího a tu klidnější si pak nechám a tu druhou dáme do nějakých dobrých rukou.

Za HODINU: No, to je ale fakt: Jsou jedna na druhou zvyklé, těžko by jim bylo zvlášť......
A tím se tedy nenávratně zařazuji do množiny těch, kteří sami sebe označují BYDLÍM U SVÉ KOČKY. + tedy respektive u dvou.
Pro mě je to poprvé, chovala jsem už morče, kanára, dva psy, ale kočičky poprvé. Musím říct - kočky mají jednu nespornou výhodu: Neštěkají.
A musím přiznat - pěkně rychle si mě ochočily. Ano - ony mne. :-)

A tak jsem zas po letech máma: Kočičí máma.
Nejkrásnější částí mého dne dne jsou rána: Vykydám nejdřív jejich bedýnku, vyvětrám a pak je nakrmím. Mezitím si uvařím velký hrnek kafe a převalím se s noťasem na gauč. A už jsou obě u mě. Respektive na mně: Vlezou mi na hruď, musím je tam trošku přimáčknout, abych přes ně vůbec viděla na monitor (Přesně takto je mám i teď, když píšu tyto řádky.)
Kočičky si mě zkrátka adoptovaly. Tak, jako to prý právě příliš brzo od mámy odtržená koťátka dělají - zavrtávají se čumáčky do mého růžového chlupatého županu, cucají ho a hlasitě pomlaskávají, občas zvednou zasněně hlavu ačkoli růžový jazýček pořád kmitá, ťapou po mě ťapičkami a blahem roztahují drápky. Skýtám jim pocit bezpečí, živočišné teplo, lásku. A ony mně.
A přijde mi to často hodně komické: Intuitivně na mém těle vyhledávají ta nejměkčí místa - až se takřka na centimetr přesně strefují.... Podvědomí mi to další den zpracovalo do snů: Zdálo se mi, že jsem vlastnoručně (vlastně spíš vlastnoňaderně :-) odkojila a tím zachránila čtyři malé tygříky.
Podvědomí je tentokrát sympatický prevít.

A tak tu spolu žijeme: Já se dvěma kočkami.
Jak osmdesátiletá důchodkyně...Ach jo.....
Ale jsem ráda, že je mám.
Že se navzájem máme.

Rok 2017

13. prosince 2017 v 21:22
Před rokem řekla jsem
kéž vše je tak jak je
já nechci víc.

Ten rok strašně bolel.

Nezbylo nic.

Písecko a Strakonicko - kraj středověkých tvrzí

30. listopadu 2017 v 19:00
Kdybyste se někdy octli na jih od Písku, a pokud vám něco říká gotická architektura, navštivte ves Kestřany. Najdete tam hned dvě, vlastně dá se říct tři středověké tvrze skoro vedle sebe. Tedy ta jedna z nich je dávno přestavěná na zámek (bohužel dost zchátralý).
Ale ty dvě tvrze stojí za to: Do Horní tvrze šlo vejít, ochotného průvodce nám dělal starší pán z rodiny současného majitele, která se tvrz snaží zachránit a také pak nějak smysluplně využít. Vycítil náš zájem a ochotně se rozpovídal o osudech tvrze a o plánech, které s ní mají...
Před takovými lidmi hluboce smekám, místo, aby své peníze vesele rozfofrovali, dávají je jak do bezedné díry - na záchranu nádherné, strašlivě zchátralé památky.
Dělají tak něco pro sebe, pro další generace, ale vlastně i pro ty dávné generace předků...

Ta tvrz má úžasnou atmosféru. Travnatý dvorec. Klenuté místnosti. V rohu polozbořená věž.
V bývalé kapli neobyčejně krásná sklípková klenba, zčernalá od kouře a s proraženým otvorem pro komín - před lety se totiž kdosi rozhodl využít bývalou kapli jako kuchyň.
Snad se jednou podaří současný majitelům tvrzi vdechnout nový život: Zamýšlejí tu konat různé kulturní akce apod.

Kousek od Kestřan najdete ještě jednu pozoruhodnost - bojiště husitské bitvy u Sudoměře. Žižka se tu opevnil na strategickém místě, krytém zčásti rybníky a bažinami, nastavěl z pár vozů vozovou hradbu, a ubránil svou hrstku lidí, včetně žen a dětí, proti mnohonásobné přesile dobře ozbrojeného vojska.
Na památku této bitvy zde na malém návrší stojí Žižkova mohyla: Vysoká, ohromná socha zasmušilého husitského bojovníka svírá v roce palcát. Působí monumentálně, temně, hrozivě. Člověk tam tu středověkou bitvu, celou tu dobu, i teď po staletích nějak vnitřně cítí...
Pak pomalu odcházíme po hrázi rybníka a silueta sochy se pomalu vzdaluje. Vracíme se pozvolna zpátky do 21.století...

Další tvrz v tomto kraji je tvrz Klokočín se sgrafity. Stojí nedaleko říčky Blanice. Proslavila se mimo jiné tím, že zde byl natáčen film Markéta Lazarová. V současné době je tvrz v soukromých rukou a pozvolna se vylupuje z kopřiv a ruin opět do krásy.

Ale mnoho tvrzí je skryto i v krajině Strakonicka. Svůj kamenný základ v bývalé tvrzi má i Hoslovický mlýn. Je to nejstarší dochovaný středověký vodní mlýn u nás, první doložená písemná zpráva o něm je z roku 1352. Dřevěná část mlýna je podle dendrochronologického průzkumu postavena ze stromů skácených v roce 1568.
Kromě historie středověké skrývá tento mlýn velmi silný příběh i z doby nedávné: Posledními majiteli mlýna byli sourozenci Harantovi - 2 bratři a sestra. Po roce 1948 ustáli velké tlaky ze strany komunistů je o jejich rodinný mlýn připravit a nahnat je do družstva. Harantovi se nedali. Vydrželi krutý nátlak i vpády STB v padesátých letech a jeden bratr byl dokonce nějaký čas vězněn. Přesto rodový majetek ubránili a ve třech zde dál sami hospodařili a vlastně se od ostatního, k nim nepřátelského okolního světa, uzavřeli. Byli až do své smrti naprosto soběstační, nepobírali ani žádný důchod, vše si vypěstovali nebo vlastnoručně vyrobili. Jediné, co získávali směnným obchodem z okolního světa, byla sůl a trocha petroleje na svícení.

Dovedli si mlýn i opravit a už ve velmi pokročilém věku byli schopní pokácet ve svém lese velký strom a ten pak dopravit až do mlýna, kde jeho opracovaný kmen usadili do mlýnského zařízení. Jak to mohli 3 staří lidé vůbec sami zvládnout, je dodnes velkou záhadou.
Takto si tu žili svůj poklidný život, jeden po druhém nakonec umírali, až zůstal poslední z nich - František Harant. Několik let tu žil sám, až jednoho dne poznal, že přichází jeho poslední hodina: Oblékl si sváteční oděv, nasadil černý klobouk a ulehl na postel. Takto ho tam nalezli sousedi mrtvého.

Přběh sourozenců Harantových nás velmi vnitřně zasáhl. Ta tichá odhodlanost, nedat se zlomit a žít si po svém.
Myslím, že jejich život by si zasloužil zfilmování, dalo by se to natočit vše v autentickém prostředí Hoslovického mlýna a stačilo by jen vzít jejich příběh tak jak je, není třeba nic dodávat ani ubírat. Nejsilnější příběhy píše život sám...
Po smrti Františka Haranta byl mlýn zakoupen státem, v roce 2007 rekonstruován. Nyní je pobočkou muzea, otevřen a průvodce vám o všem, co jsem tu popsala, podá mnohem obšírnější, nesmírně zajímalvý výklad.

Poslední námi navštívenou tvrzí na Strakonicku byla tvrz, nebo spíš tvrze, ve vísce Smiradice. Nejeli jsme tam naslepo, jeden náš kamarád - výtvarník tu buduje z jedné usedlosti svůj ateliér a letní sídlo.
Bylo krásné sedět na venkovském travnatém dvoře, z jedné strany ohraničeném rozpadající se bývalou tvrzí a přes kamennou zídku nakukovat k sousedům, kde stojí další celkem zachovalá tvrz.
Na všech stavbách okolo je znatelný neúprosný zub času, ale už je zde vytvořen krásný ateliér a v bývalé maštali se rýsuje budoucí kreativní dílna pro majitele i jeho návštěvníky.

Je dobře, že se ještě najdou nadšenci, kteří páchají svou ekonomickou sebevraždu a zarostlé ruiny dávných staveb klopotně opět probouzejí k životu.
Odměnou za tuto nikdy nekončící dřinu jim však bude místo s obrovskou pozitivní energií na jedinečném historickém prostoru. Jak já to nazývám - místo s duší.

FOTO:
http://cyklistka123.rajce.idnes.cz/Kest … _Smiradice

Kam dál