Listopad 2017

Písecko a Strakonicko - kraj středověkých tvrzí

30. listopadu 2017 v 19:00
Kdybyste se někdy octli na jih od Písku, a pokud vám něco říká gotická architektura, navštivte ves Kestřany. Najdete tam hned dvě, vlastně dá se říct tři středověké tvrze skoro vedle sebe. Tedy ta jedna z nich je dávno přestavěná na zámek (bohužel dost zchátralý).
Ale ty dvě tvrze stojí za to: Do Horní tvrze šlo vejít, ochotného průvodce nám dělal starší pán z rodiny současného majitele, která se tvrz snaží zachránit a také pak nějak smysluplně využít. Vycítil náš zájem a ochotně se rozpovídal o osudech tvrze a o plánech, které s ní mají...
Před takovými lidmi hluboce smekám, místo, aby své peníze vesele rozfofrovali, dávají je jak do bezedné díry - na záchranu nádherné, strašlivě zchátralé památky.
Dělají tak něco pro sebe, pro další generace, ale vlastně i pro ty dávné generace předků...

Ta tvrz má úžasnou atmosféru. Travnatý dvorec. Klenuté místnosti. V rohu polozbořená věž.
V bývalé kapli neobyčejně krásná sklípková klenba, zčernalá od kouře a s proraženým otvorem pro komín - před lety se totiž kdosi rozhodl využít bývalou kapli jako kuchyň.
Snad se jednou podaří současný majitelům tvrzi vdechnout nový život: Zamýšlejí tu konat různé kulturní akce apod.

Kousek od Kestřan najdete ještě jednu pozoruhodnost - bojiště husitské bitvy u Sudoměře. Žižka se tu opevnil na strategickém místě, krytém zčásti rybníky a bažinami, nastavěl z pár vozů vozovou hradbu, a ubránil svou hrstku lidí, včetně žen a dětí, proti mnohonásobné přesile dobře ozbrojeného vojska.
Na památku této bitvy zde na malém návrší stojí Žižkova mohyla: Vysoká, ohromná socha zasmušilého husitského bojovníka svírá v roce palcát. Působí monumentálně, temně, hrozivě. Člověk tam tu středověkou bitvu, celou tu dobu, i teď po staletích nějak vnitřně cítí...
Pak pomalu odcházíme po hrázi rybníka a silueta sochy se pomalu vzdaluje. Vracíme se pozvolna zpátky do 21.století...

Další tvrz v tomto kraji je tvrz Klokočín se sgrafity. Stojí nedaleko říčky Blanice. Proslavila se mimo jiné tím, že zde byl natáčen film Markéta Lazarová. V současné době je tvrz v soukromých rukou a pozvolna se vylupuje z kopřiv a ruin opět do krásy.

Ale mnoho tvrzí je skryto i v krajině Strakonicka. Svůj kamenný základ v bývalé tvrzi má i Hoslovický mlýn. Je to nejstarší dochovaný středověký vodní mlýn u nás, první doložená písemná zpráva o něm je z roku 1352. Dřevěná část mlýna je podle dendrochronologického průzkumu postavena ze stromů skácených v roce 1568.
Kromě historie středověké skrývá tento mlýn velmi silný příběh i z doby nedávné: Posledními majiteli mlýna byli sourozenci Harantovi - 2 bratři a sestra. Po roce 1948 ustáli velké tlaky ze strany komunistů je o jejich rodinný mlýn připravit a nahnat je do družstva. Harantovi se nedali. Vydrželi krutý nátlak i vpády STB v padesátých letech a jeden bratr byl dokonce nějaký čas vězněn. Přesto rodový majetek ubránili a ve třech zde dál sami hospodařili a vlastně se od ostatního, k nim nepřátelského okolního světa, uzavřeli. Byli až do své smrti naprosto soběstační, nepobírali ani žádný důchod, vše si vypěstovali nebo vlastnoručně vyrobili. Jediné, co získávali směnným obchodem z okolního světa, byla sůl a trocha petroleje na svícení.

Dovedli si mlýn i opravit a už ve velmi pokročilém věku byli schopní pokácet ve svém lese velký strom a ten pak dopravit až do mlýna, kde jeho opracovaný kmen usadili do mlýnského zařízení. Jak to mohli 3 staří lidé vůbec sami zvládnout, je dodnes velkou záhadou.
Takto si tu žili svůj poklidný život, jeden po druhém nakonec umírali, až zůstal poslední z nich - František Harant. Několik let tu žil sám, až jednoho dne poznal, že přichází jeho poslední hodina: Oblékl si sváteční oděv, nasadil černý klobouk a ulehl na postel. Takto ho tam nalezli sousedi mrtvého.

Přběh sourozenců Harantových nás velmi vnitřně zasáhl. Ta tichá odhodlanost, nedat se zlomit a žít si po svém.
Myslím, že jejich život by si zasloužil zfilmování, dalo by se to natočit vše v autentickém prostředí Hoslovického mlýna a stačilo by jen vzít jejich příběh tak jak je, není třeba nic dodávat ani ubírat. Nejsilnější příběhy píše život sám...
Po smrti Františka Haranta byl mlýn zakoupen státem, v roce 2007 rekonstruován. Nyní je pobočkou muzea, otevřen a průvodce vám o všem, co jsem tu popsala, podá mnohem obšírnější, nesmírně zajímalvý výklad.

Poslední námi navštívenou tvrzí na Strakonicku byla tvrz, nebo spíš tvrze, ve vísce Smiradice. Nejeli jsme tam naslepo, jeden náš kamarád - výtvarník tu buduje z jedné usedlosti svůj ateliér a letní sídlo.
Bylo krásné sedět na venkovském travnatém dvoře, z jedné strany ohraničeném rozpadající se bývalou tvrzí a přes kamennou zídku nakukovat k sousedům, kde stojí další celkem zachovalá tvrz.
Na všech stavbách okolo je znatelný neúprosný zub času, ale už je zde vytvořen krásný ateliér a v bývalé maštali se rýsuje budoucí kreativní dílna pro majitele i jeho návštěvníky.

Je dobře, že se ještě najdou nadšenci, kteří páchají svou ekonomickou sebevraždu a zarostlé ruiny dávných staveb klopotně opět probouzejí k životu.
Odměnou za tuto nikdy nekončící dřinu jim však bude místo s obrovskou pozitivní energií na jedinečném historickém prostoru. Jak já to nazývám - místo s duší.

FOTO:
http://cyklistka123.rajce.idnes.cz/Kest … _Smiradice

Vánoce - svátky radosti a trýzně

30. listopadu 2017 v 8:33
Vánoce, stejně jako mé milované betlémy, vycházejí z dávných křesťanských tradic, ale obojí se už dávno stalo spíše svátkem a oslavou rodiny. V tom je jejich krása a zároveň trýzeň: O Vánocích jakoby se vám sečetl uplynulý rok, a jeho radosti a nebo naopak ztráty se vynásobí ne na druhou, ale snad na desátou....
Zná to asi každý: Nejkrásnější jsou Vánoce s malými dětmi, ve spokojené rodině. Ty rozzářené oči malých dětí nám sice zní jako klišé, ale není tomu tak. Šťastné Vánoce jsou totiž právě o nich.
Ráda vzpomínám na takové vánoce, zažívala jsem je sice omezený počet let, o to snad ale byly krásnější. A podobné si matně vzpomínám ze svého dětství, i když už je to spíš jakýsi šerý dávnověk......

Ovšem pokud vám uplynulý rok přivedl nějakou nemoc nebo nesnáze v rodině, rozchod či rozvod nebo nedejbože úmrtí, Vánoce tohle všechno zjitří a rozedřou až do krve.
Před hodně roky jsem zažila Vánoce jen s dětmi, které navíc byly nemocné, a kromě toho s obrovskou náloží na mé duši. Nemoc dětí nás upoutala doma a tím to bylo všechno tísnivější a obludnější - nebylo kam se z té trýzně na chvíli schovat, nebylo kam utéci. a ta nemoc, kterou si děti předávaly, vygradovala navíc jak ze zlého snu: S jedním dítětem jsem byla na pohotovosti na Štědrý večer, s druhým na Silvestra. A do toho obrovská, nesnesitelná tíže, z níž nebylo úniku.....
Vzpomínám si, jak jsem se celý ten vánoční týden co pár minut dívala na hodiny. Očima toužebně posouvala ručičky a odpočítávala minuty, po které tohle ještě musím vydržet a snést. Zkrátka nějak přežít. A s každou uplynulou minutou se blížil konec utpení. Utrpení, které zdálo se být roky bez konce a stále jen gradovalo.
Po týdnu, rozpočítaném úpěnlivým sledováním hodinových ručiček jsem 2. ledna - v první pracovní den roku, odvezla děti na pár hodin pohlídat babičce a odjela shodit ze sebe to letité břemeno k neunesení: Podala jsem žádost o rozvod. Strašně těžký životní krok, ale zároveň obrovská úleva, byť bolestná, jediné východisko z neřešitelné situace.....

Strašlivé Vánoce pak přišly po dalších třech letech: Dvě úmrtí v rodině, jedno před a druhé těsně po Štědrém dnu. Muset sdělit toto dětem. Nejhorší chvíle mého života. Zařizování pohřbu za všudypřítomného znění koled - obludná to kombinace. Při koledě Tichá noc se mi dodnes dělá mdlo...Byla na tom horším z obou pohřbů totiž hrána.

Jen rok na to se v prosinci těžce roznemohl náš pes. Celý prosinec ježdění po veterinářích ve snaze udělat vše pro jeho záchranu. Bez úspěchu, situace byla stále beznadějnější. O Štědrovečerní noci jsem moc nespala, co chvíli jsem umírajícího psa chodila aspoň pohladit. Vstávala jsem vždy s obrovskou obavou a přáním zároveň - aby už mé pohlazení nepotřeboval.... Nicméně ty strašlivě smutné oči se na mě dívaly pokaždé znovu. Brzy ráno na Boží narození jsem zavolala veterináře. Pes v mém náručí usnul takřka okamžitě po vpíchnutí injekce... "Vidíte, už v něm bylo života jen maličko", utěšoval mě veterinář...

A zas máme před Vánocemi. A zase před takovými, které je zkrátka potřeba nějak přečkat...
Za měsíc už to budu mít za sebou....jediná útěcha, díky níž to jde přežít.

Chci být víc než...téma týdne blogu.cz

27. listopadu 2017 v 15:26
Téma týdne, zde na blogu vyhlášené, mě inspirovalo k zamyšlení:
Já nechci "být víc než". Já dokonce nechci ani "být víc" Já z celého toho sloganu vlastně chci jen " být".
To mi úplně stačí.

Prodejna - praktická učebnice psychologie

25. listopadu 2017 v 15:43
Mám malý krámek s regionálními produkty. Oproti jiným obchodům je to tu mnohem osobnější a to mě právě baví. Díky sortimentu sem chodí specializovaní, již jaksi předvybraní zákazníci: Lidé zvídaví, uměnímilovní, kreativní, rodinky s dětmi, kterým se evidentně hodně věnují, aktivní důchodci.
Ta podobnost mého vnímání světa s nimi bývá tak velká, že s každým druhým se tu zapovídám, a sem - tam se i stává, že je z toho hovor na hodinu či dvě. To v těch případech, kde si obzvláště padneme do noty a myšlenkami, tipy a nápady se obohacujeme navzájem. I pár přátelství takhle vzniklo.

Ještě dokud jsme tu mívali rodinnou firmu, kterou jsem tak říkajíc z dopuštění osudu měla 15 let na starost, tak když už jsem mívala faktur a starostí plný brejle, šla jsem si do prodejny aspoň na chvíli "zaprodávat", abych si dobila baterky.
No, nedivte se tomu, naše zboží je obzvlášť pro ženy velmi přitažlivé. Takže když za pultem celkem často slyšíte Jéžiš, tady je tolik krásných věcí, vždyť já bych si je chtěla koupit všechny, jak si teď z toho mám vybrat?? tak to člověka vnitřně tak potěší, že svou prací působí lidem radost, tak posílí, protože zkrátka cítí smysluplnost svého konání.

Ovšem - čím víc je naše zboží lákavé pro ženy, tím méně je zajímavé pro jejich muže. A tak se v prodejně denně cítím jak v laboratoři partnerských vztahů. Baví mě po očku sledovat ten nesmírný rozptyl povah, souladu a tolerance, to je přímo učebnice života.
Znáte pojem Gaussova křivka? Graficky to vypadá jako takový jednou čárou nakreslený vysoký oblý klobouk: Nejvíce lidí je zkrátka v průměru. To pak návštěva takové rodinky probíhá většinou takto: Mamince s dcerou se oči rozzáří hned po vstupu, začnou nadšeně prohlížet, vybírat, nakupovat. Mám tu i knihu návštěv a takové návštěvnice nejlíp vystihuje zápis jedné z nich: Octla jsem se tu v ráji.
Tatínek s juniorem se po vstupu do prodejny rozhlížejí, junior po prvním pohedu rezignuje a pokračuje v hlazení svého mobilu. Otec rodiny nejprve sleduje nadšení ženské půlky rodiny a občas něco vtipně glosuje. Docela dost tatínků se zkraje i zapojí, komentuje vybrané kousky, radí. Po pěti minutách začínají polevovat, po deseti minutách se začnou netrpělivě ošívat. Snažím se dopřát mamince s dcerou nerušený výběr, tak nahodím udičku a zkouším zatáhnout pána do hovoru. Když se chytí, tak nakonec spolu se zájmem diskutujeme o jeho sbírce (čehokoliv), o cyklistice a kde kdo to známe ( jsem mnoha míst republiky cyklisticky znalá), o jeho práci, zkrátka o čemkoliv, co jeho zajímá (a já se tomu ráda přizpůsobím). Není to ode mě jen obchodnický tah, mě prostě baví nakouknut i do mnou dosud neobjevených sfér. To to pak někdy končí tím, že maminka s dcerou už mají dávno vybráno, zaplaceno a netrpělivě podupávají u dveří, zatímco jejich tatínek a já jsme pořád ještě v družném a nekonečném rozhovoru.

Někteří mužští ale nejsou tak sdílní. Když vidím, že moje udička nezabrala, tak dál mlčím a nebo se snažím jeho zjevnou vzrůstající nervozitu ve smyslu Tak už si něco konečně vyber a pojď ohladit vtipkováním: Ona Vám to Vaše paní zas vrátí a oplatí pak v OBI, až budete nadšeně vybírat vrtačku nebo tak něco, co zas nebaví nás ženské.....
Někdy to zabere a osten netrpělivosti ulomí společný smích, někdy to nezabere. Ale většinou už mají mezitím ženské vybráno a rodinka celkem spokojeně odchází.

Pak jsou v té Gaussově křivce na obou stranách toho grafu extrémy: Není jich mnoho, ale zase bývají nezapomenutelné:
Některé dvojice a nebo rodinky jsou na sebe tak milé, vzájemně se doplňují a povzbuzují a muž svou ženu láskyplně a přejícně pobízí: Podívej, tohle by se Ti líbilo, ne? To by Ti určitě slušelo, tak si to kup, ať máš z výletu něco hezkýho na památku.
To se tak hezky poslouchá, až to člověka někdy dojme.
Nedobré to ovšem bývá, když tuhle krásnou láskyplnost máte před očima ve chvílích svých osobních vztahových nesnází. To se pak fakt někdy těžko zatlačuje slza a vtíravé myšlenky typu: Vidíš - někomu to vychází. Tak proč ne tobě? Kde dělám chybu sakra...Něco dělám blbě, a nebo mám jen smůlu? Možná obojí - ale ono to stejně vyjde vlastně na stejno, ach jo....

Ovšem nejvýživnější jsou případy z toho opačného konce Gaussovy křivky:
Muž takřka hned po příchodu do krámku odměřeně sděluje své ženě: To zas s tebou bude votrava, Jééžiššš.... radši se tu ani moc nerozhlížej, však už jsem do tebe investoval dost!
Některé manželky jsou už rezignované a raděj odcházejí, jiné jsou zvyklé a prostě si toho jenom nevšímají. Další si z jedovatých poznámek svého chotě hlavu nedělají a z jejich tváře lze vyčíst A víš ty co mi můžeš.... a v klidu nakupují dál. Ale za chvíli chlap obvykle přitvrdí, až mi to bývá nepříjemné, být toho svědkem. Občas mívám v krámku i kolegyni a v takových chvílích se na sebe jen na setinu vteřiny podíváme a přesně víme, co si i ta druhá myslí: Tak tebe bych teda chtěla mít doma, blbečku...
Nejhorší machové takové poznámky říkají schválně nahlas, asi si myslí, jak moc jsou vtipní a nebo jak nám všem ukazují, jak to u nich doma všechno mají pevně v rukou. To pro mě bývá docela těžká zkouška sebeovládání. Protože když je někdo na mě a nebo na někoho v mé přítomnosti hnusný, umím to docela slušně hned odpálkovat a být pěkně kousavá. Takto prudivé chlapy na prodejně zkouším tedy pojímat pro sebe jako buddhistické cvičení trpělivosti, ale stejně se mnou obvykle cloumá zlost.
Občas se pak stává, že při placení špitne paní směrem ke mě tichou poznámku Jen ať si kecá, já si stejně udělám svoje. Na to já procedím souhlasně mezi zuby: A dobře děláte.

Ale ne každá se takovému chování umí bránit, bohužel.....
Jednou jsme s kolegyní viděli přicházet mladý pár, tak kolem dvacítky. Chvíli se o něčem dohadovali už když stáli před výlohou. Pak vešli, slečna se vyplašeným pohledem těkavě rychle rozhlížela a on vytáhl mobil, díval se upřeně na něj a nahlas povídá: Padesát...........................čtyřicet................................třicet...............
Slečna rychle přeběhla k policím na druhé straně obchůdku a kmitá po nich očima.
Dvacet.........................deset....................A JDEM! ŘÍKALA JSI MINUTU, TAK JDEM!!!!!.
Podívala se na nás omluvně a vyšli rychle z obchodu...........

Dívaly jsme se na sebe s kolegyní za nimi s otevřenými ústy a stejnou myšlenkou v hlavě: Kretén!
A já měla chuť vyběhnout za ní, zacloumat s ní a říct: Holka, utíkej od něj co ti nohy stačí, dokud je čas......

Ale pak jsem to neudělala.
Možná by mi nevěřila.............a hlavně zkušenost bývá bohužel nepřenosná a každý si ve vztazích nakonec stejně musí tu pusu rozbít sám.
:-(

Broumovsko-tichý kraj pastvin a barokní zbožnosti

22. listopadu 2017 v 18:17
Před tisícem let vládl této krajině rozsáhlý, těžko prostupný prales. Do této liduprázdné pustiny povolal král Přemysl Otakar mnichy benediktiny z Břevnovského kláštera.
Benediktini, věrní svému heslu Ora et labora - Modli se a pracuj, po staletí jim svěřenou oblast vzdělávali, až ji proměnili k obrazu svému:
Víra a zbožnost je do této krajiny pevně vkořeněna. Její stopy nedokázalo úplně přervat ani 20. století, kdy byli němečtí starousedlíci vysídleni a do násilně vylidněného kraje se stěhovali noví lidé z mnoha světových stran.

Dodnes tu na každém kroku potkáváte pískovcová boží muka, křížky, kaple. Některé za poslední půlstoletí již jen v rozvalinách, jiné naštěstí už nově opravené a udržované.
Během krátkého údobí 1709 - 1743 vyrostlo takřka na dohled od sebe skoro desítka kostelů a kaplí. Všechny jsou připisovány Kryštofu Diezenhoferovi a jeho synovi Kiliánovi Ignácovi Diezehoferovi. Osová souměrnost, půdorysy často založené na tvaru elipsy a sochy zachycené v dramatických pózách jsou přímo esencí barokní architektury.


Nejvýznamnější z těchto staveb zůstává samotný Broumovský klášter. Měli jsme obrovské štěstí: Aniž bychom o tom dopředu věděli, probíhala právě celostátní akce Noc kostelů. Průvodce nás vedl setmělým ztichlým klášterem, v jídelně mnichů na nás čekalo symbolické minipohoštění při svíčkách, dokonce i se slzou mešního vína...Neuvěřitelné, jak taková maličkost prohloubí sílu prožitku. Pak nás vedli chodbami do hlavního chrámu a nakonec až nahoru k varhanům. Průvodce si sedl za ně, jeho prsty se rozběhly. Z měchů vzduch mocně zadul harmonií nepočítaných píšťal a velebnost naplnila naši duši.
Pak ukončil tu vzácnou chvíli víceméně řečnickou otázkou: Nechcete si někdo taky zahrát?
No ano, hádáte správně: Celá rozechvělá jsem troufale usedla za tu kaskádu klávesnic a z hloubek paměti vylovila jednoduchou krátkou skladbičku, před čtyřiceti lety na hodinách klavíru naučenou.
A tak už navždy můžu s lehce sarkastickou nadsázkou vzpomínat: "Hrála jsem na varhany v Broumovském klášteře. "
:-)

Gejza

21. listopadu 2017 v 21:17
V jednom z předchozích článků jsem se dotkla tématu nacionalismus. A zašátrala pak v paměti a ejhle - další článek je tu:

Svědčila jsem kdysi na svatbě. Druhým svědkem byl Gejza, nádherný vysoký Maďar, co k nám do Čech před pár lety přijel studovat. Tedy - píšu Maďar, ale on byl z Královského Chlmce, z oblasti jižního Slovenska, kde je početná maďarská menšina. Vlastně tak početná, že je to spíš maďarská většina, bráno podle toho, jak tam lidé mluví a kým se cítí být.
Gejza byl kultivovaný, evidentně velmi sečtělý gentleman. Protančili jsme spolu skoro celý večer. Strašně jsme si intelektuálně padli do noty, zjistili jsme, že čteme stejné autory: Čapek, Kundera, zkrátka humanisté. Povídali jsme si o literatuře, umění a ve víru tance a ideálů se vznášeli do vyšších sfér.

Blížila se půlnoc, mně hlavou táhly ještě Gejzovy přednesy básní. (V maďarštině samozřejmě, nerozuměla jsem ani slovu, ale bylo to nádherné).
Gejza mezitím dotancoval. Ač díky rodinným vinicím doma trénovaný, svatbu má svědek pořádně zapít. Seděl proti mě u stolu už trošku brunátný, když najednou se mi dlouhým pohledem zadíval do očí. Chytl mě za ruku a vydechl: "Alenko......."
Lekla jsem se, v rozpacích, co od něj přijde za vyznání:
"Alenko" (zopakoval).........................."My Maďaři stejně jednou vezmeme samopaly, a my ty Slováky všechny vystřílíme!"

Kočky na sněhu

21. listopadu 2017 v 10:02
Dnes ráno jsem vypustila své dvě kočenky ven, ať se prvně v životě podívají na sníh🐾
Za chvíli za dveřmi dvojí řev - Bože, ty mi vynadaly!!! KřičícíKřičící
A pak rychlostí blesku zpátky k radiátoru.

Naštěstí - nakonec mi to odpustily:

Vzpomínky ze ZŠ - z pozice rodiče.

20. listopadu 2017 v 21:58 | Alena Kortanová

Po dvaceti letech sedíme zas v těch samých školních lavicích. Jsou nám rodičům malé, sotva se do nich srovnáme. Paní učitelka, taktéž stejná jako před dvaceti lety, prochází opět mezi námi, kdesi vysoko, zdá se nám z té pozice skrčenců... Známe ji všichni, patří k téhle škole jako inventář a hned tak něco nás od ní nemůže překvapit. Vypráví nám dnes o svých pedagogických metodách. Hřímá: "Ptala jsem se dětí, koho mají z rodiny nejraději." (V nás všech rodičích zatrne):
"Některé děti říkaly maminku. Některé tatínka. Občas i nějaký ten dědeček se vyskytl - - - " Dramatická odmlka, učitelka se obrací - - - směrem ke mě - - -Ježíšmarjá!!!! Přichází stále blíž, pohledem mě uzemňuje jak kobra kořist. Zastaví, opře se rukama o lavici a nakloní se: "Ale váš syn, váš syn řekl, že PSA!!!"
Snažím se v sobě dusit smích, i koutky ostatních rodičů cukají. Zkouším se tvářit, že tady vlastně vůbec jako nejsem. Z takovéhle famílie zralé na sociálku. A jen tak přemítám, jestli to mé osmileté dítě bylo tolik okouzlené před pár dny přivezeným štěnětem a nebo jen odmítlo stupiditu otázky a pokusilo se ji ještě přebít.

Tahle paní učitelka tím byla známá už za nás, že ji hodně zajímalo, co bylo u koho doma, kde byl kdo na dovolené a co dal tatínek mamince k Vánocům. A přísahám, že příhoda, kterou teď odvyprávím, není vymyšlená, opravdu jsem u toho osobně byla:
Na dalším z rodičáků se rozvyprávěla: To vám takhle vykládám látku, a najednou vidím, že v zadní lavici si Dvořák s Novákem spolu špitají. Uhodila jsem na ně:" Co si to tam špitáte?!"
"My si povídáme, co dělali tatínek s maminkou v ložnici". (Třída rodičů zmrzne a v Novákových a Dvořákových by se krve nedořezal.)
Křikla jsem na ně: "Neřikej to!! NEŘIKEJ TO!!! - Řekneš mi to až na chodbě."

Proč je dobré vytáhnout paty z domu

18. listopadu 2017 v 10:00
V listopadovém sychravu jsem celkem vděčně přijala nabídku známých zajet s nimi na čtyři dny do slovenských termálů. Výlet jsem si docela užila, ale řadím si ho do pomyslné kolonky Zkusila jsem, užila jsem, stačilo to.
Vlastně jsem si jen ověřila, že nejsem ten správný lázeňský typ: Do termálu jsme vyrazili hned v podvečer po příjezdu. Bylo tak příjemné ponořit tělo do teplé vody, ze které stoupala pára.... Po deseti minutách jsem se začala nejistě rozhlížet - a teď jako CO ???
Prozkoumala jsem tedy všechny prostory lázní, najvíc mě bavilo pobýt ve venkovním bazénu a s tělem v teplé vodě a hlavou ve stoupající páře sledovat zlaté listí na stromech okolo, zajímavý to kontrast. Tříhodinový pobyt mi stačil a nějak jsem si neuměla představit, jak tu zítra strávím celý den.

Známí tu byli s vnoučaty, je fakt, že pro děti jsou termály se spoustou atrakcí učiněný ráchací ráj. Nejmladší vnouček byl roční a ještě potřeboval dopoledne spát v kočárku, nabídla jsem se tedy vozit. Kdekoli jsem, baví mě poznávat místní genius loci, prožít si to místo, vychutnat krajinu, pokochat se památkami. To vození mrňouska v kočárku dalo mé procházce aspoň nějaký smysl - - - protože ke kochání tu nebylo vůbec, ale skutečně VŮBEC nic! Městské ulice jedna jako druhá, domy novodobá směska bez špetky osobitosti a vkusu, všudypřítomné reklamy, kde maďarština přebíjela slovenštinu....
S malou nadějí jsem dorazila do centra města - konečně první (a taky jediná) památka - kostel. Docela pěkný, podobný těm, které najdete na každé české vesnici. Jenže - ten kostel byl tady na jakémsi náměstíčku, ohraničeném ze všech stran - paneláky!!! Aby ten do očí bijící kontrast nějak zjemnili, představěli před paneláky jakési novodobé nízké podloubí v jakoby tureckém slohu - - - To tomu tedy nasadili korunu.
Nakoukla jsem do kostela a chtěla si ho ze zádveří v klidu prohlédnout. Jenže přitočil se ke mě starý pán a bez vyzvání spustil příběh celého svého života: Že on je Maďar, jako ostatně tady skoro všichni, vždycky to tu prý bylo jejich. Slováci jsou tu náplava, která nesnáší Maďary, nesnáší Čechy, a vlastně nemají rádi ani sami sebe..... Esence nacionalismu v praxi.
Když se mi podařilo vykroutit se a jít dál, natrefila jsem na místní infocentrum: Malá místnůstka, na pultě rozvalený pekingský palácový psík v oblečku, za pultem starší silně namakeupovaná paní. Rozhlížím se nejistě po pár policích, kde k mému údivu leží letáčky Jindřichova Hradce a několika dalších českých měst. Ptám se, zda tu paní nemá taky nějaký letáček o tomto městě: Nemá, protože prý čo je zadarmo, to im ludia berú... (????!) A snaží se mi vnutit ke koupi nějaké magnetky s logem.
Ptám se jí, zda tu třeba není nějaké muzeum, paní odpoví, že áno, ale že teď už bude asi zatvorené. Chápejte - v infocentru - a ona neví!!!!! V lehkém šoku couvám ven a vracím se k termálům. Snažím se je pak ještě třikrát dosyta užít, vyplavat se, "vyhřát si před zimou kosti".

Když se pak vracíme domů, ještě spoustu kilometrů jedeme jednotvárnou plochou krajinou, kde fakt není nač oko položit. Vzpomenu si na domov, kde všude kolem mám lesy,louky, potůčky, řeky, rybníky skály, hrady, zámky... A krásné roubenky mám pár kroků od svého domu.
Ano - termály a nebo moře v Čechách nemáme. Ale to je snad tedy jediné, co tu v té úžasné pestrosti a malebnosti české krajiny chybí....
Pak mi dochází, že mně vlastně ani vůbec nechybí.
A právě i proto je dobré občas zvednout kotvy a podívat se někam jinam: Aby nám opět docvaklo, že úplně nejkrásnější je to přeci u nás doma.

Sametová...

17. listopadu 2017 v 21:43
Je tomu přesně 28 let, kdy studenti procházeli kordonem vzduchem svištících obušků, zněly výkřiky, tekla krev a po zemi se válely rozkopané svíčky... Ta zpráva se nám, "na venkov" donesla záhy přes Svobodnou Evropu a struny dějin se napjaly k prasknutí - nadějemi i obavami. Doba byla těhotná velkou změnou.

Shodou okolností - i já sama byla tehdy v očekávání: V pátém měsíci, navíc upoutaná doma s chřipkou. Kvůli tomu jsem celý ten zjitřený běh událostí vnímala jen skrz prožitky mých blízkých.
V našem maloměstě to probíhalo po svém: Hned druhý den vzal můj muž naši dvouletou dcerku na záda do krosničky a šel v podvečer na se zapálenou svíčkou na brodské náměstí, a pak ještě po několik dní. Scházelo se tam tehdy jen několik desítek lidí, většina se bála a raděj opatrně doma čekala, co doba přinese. Nikdo nevěděl, zda naděje na svobodu nebudou v Praze utopeny v krvi, s hrozbou represí pro všechny kdekoliv, kdo vyšli a zvonili klíči. S napětím jsme hltali každou novou zprávu z Prahy, odkud se pak studenti rozjížděli jak vlny na hladině osobně podat svědectví a podpořit změny i ve zbytku republiky.
Brzy se začly dít věci i tady, v našem malém městě: Chystala se generální dvouhodinová stávka. S dcerkou v náručí a synem pod srdcem jsem napjatě a obdivem poslouchala svého muže a svého tátu, jak se radí ohledně stávky, oba se okamžitě zapojili do stávkového výboru v podnicích, kde pracovali.
Byla jsem na ně tak hrdá a fandila jim, že do toho jdou, odvážně, a že jsou pro správnou věc ochotní jít do rizika. Spoluzakládali Občanské fórum, události se řítily jak valící se kameny a jak manžel, tak táta vzápětí začali plánovat každý své vlastní podnikání.
Jak sladce jsem si tehdy užívala možnosti smět být ženou, protože tehdy se ještě muži chovali jako muži (ten můj tedy tehdy absolutně) a já se mohla hřát v pocitu jeho ochrany a rozhodnosti. Feministky by mě možná kamenovaly, manžela jsem totiž nezatěžovala ani malým podílem na chodu domácnosti a kolem dětí jsem taky dělala všechno já, a ráda. A s obdivem a láskou sledovala svého muže, jak pro nás a kolem nás tvoří val a všechno to vnější. Nový a snad lepší svět.
Byla to nejšťastnější doba v mém životě, plná nadšení a voněla tolika nadějemi: Všechno krásné, v co jsme se snad ani dřív neodvážili doufat, právě přicházelo....

Jenže osud pak klopýtnul a upadl v kotrmelcích.
V rovině společenské je aspoň pořád klopotně držen základní směr svobody a demokracie, byť se spoustou nedokonalostí, chyb i vyslovených leváren. Ovšem kormidlo se začíná nebezpečně stáčet doleva...a lidi to svou lhostejností umožňují a dokonce to mnozí cíleně ve volbách volí!
Až z toho obchází mráz.

Jak mohou být ženy ženami, když muži neunesou ani tu svoji půlku a tím na svou ženu naloží celý náklad? Plav a nebo se utop. :-(
Tak chtě nechtě lokáme vodu v té rozbouřené řece života a snažíme se udržet nad hladinou, co jiného nám taky zbývá... Co takových, které si z dopuštění osudu říkají mámatáta, znám...
Bývaly časy, kdy chlapi šli za dobrou věc bojovat, nasazovat třeba i holý život. A dnes? Sedí na gauči a jen hodiny znuděně hladí prstem monitor. Na to, jak zlo obsazuje pozice, se dívají jak na telenovelu. A jako vrchol své své bojeschopnosti poradí - hoď ručník do ringu, vždyť vidíš, že je jich na tebe přesila. :-(
Karel Kryl zpívá: Inter arma silent musae, muži by však mlčet neměli.
My ženy bychom se tak rády schovaly za jejich silná ramena do závětří....

Ale vítr sílí a bičuje nám tváře.

Vítám vás na svém blogu

17. listopadu 2017 v 19:47
Od malička ráda píšu. Deníky, kroniky, básničky, písničky, postřehy, komentáře a (zatím) dvě knížky vlastním nákladem vydané . Psaní je pro mě odpočinková a báječně kreativní činnost, terapie, rovnání vlastních myšlenek....

Ta mě napadlo založit si tenhle blog, třeba si v něm počtete a najdete něco hezkého i vy. Usmívající se