Písecko a Strakonicko - kraj středověkých tvrzí

30. listopadu 2017 v 19:00
Kdybyste se někdy octli na jih od Písku, a pokud vám něco říká gotická architektura, navštivte ves Kestřany. Najdete tam hned dvě, vlastně dá se říct tři středověké tvrze skoro vedle sebe. Tedy ta jedna z nich je dávno přestavěná na zámek (bohužel dost zchátralý).
Ale ty dvě tvrze stojí za to: Do Horní tvrze šlo vejít, ochotného průvodce nám dělal starší pán z rodiny současného majitele, která se tvrz snaží zachránit a také pak nějak smysluplně využít. Vycítil náš zájem a ochotně se rozpovídal o osudech tvrze a o plánech, které s ní mají...
Před takovými lidmi hluboce smekám, místo, aby své peníze vesele rozfofrovali, dávají je jak do bezedné díry - na záchranu nádherné, strašlivě zchátralé památky.
Dělají tak něco pro sebe, pro další generace, ale vlastně i pro ty dávné generace předků...

Ta tvrz má úžasnou atmosféru. Travnatý dvorec. Klenuté místnosti. V rohu polozbořená věž.
V bývalé kapli neobyčejně krásná sklípková klenba, zčernalá od kouře a s proraženým otvorem pro komín - před lety se totiž kdosi rozhodl využít bývalou kapli jako kuchyň.
Snad se jednou podaří současný majitelům tvrzi vdechnout nový život: Zamýšlejí tu konat různé kulturní akce apod.

Kousek od Kestřan najdete ještě jednu pozoruhodnost - bojiště husitské bitvy u Sudoměře. Žižka se tu opevnil na strategickém místě, krytém zčásti rybníky a bažinami, nastavěl z pár vozů vozovou hradbu, a ubránil svou hrstku lidí, včetně žen a dětí, proti mnohonásobné přesile dobře ozbrojeného vojska.
Na památku této bitvy zde na malém návrší stojí Žižkova mohyla: Vysoká, ohromná socha zasmušilého husitského bojovníka svírá v roce palcát. Působí monumentálně, temně, hrozivě. Člověk tam tu středověkou bitvu, celou tu dobu, i teď po staletích nějak vnitřně cítí...
Pak pomalu odcházíme po hrázi rybníka a silueta sochy se pomalu vzdaluje. Vracíme se pozvolna zpátky do 21.století...

Další tvrz v tomto kraji je tvrz Klokočín se sgrafity. Stojí nedaleko říčky Blanice. Proslavila se mimo jiné tím, že zde byl natáčen film Markéta Lazarová. V současné době je tvrz v soukromých rukou a pozvolna se vylupuje z kopřiv a ruin opět do krásy.

Ale mnoho tvrzí je skryto i v krajině Strakonicka. Svůj kamenný základ v bývalé tvrzi má i Hoslovický mlýn. Je to nejstarší dochovaný středověký vodní mlýn u nás, první doložená písemná zpráva o něm je z roku 1352. Dřevěná část mlýna je podle dendrochronologického průzkumu postavena ze stromů skácených v roce 1568.
Kromě historie středověké skrývá tento mlýn velmi silný příběh i z doby nedávné: Posledními majiteli mlýna byli sourozenci Harantovi - 2 bratři a sestra. Po roce 1948 ustáli velké tlaky ze strany komunistů je o jejich rodinný mlýn připravit a nahnat je do družstva. Harantovi se nedali. Vydrželi krutý nátlak i vpády STB v padesátých letech a jeden bratr byl dokonce nějaký čas vězněn. Přesto rodový majetek ubránili a ve třech zde dál sami hospodařili a vlastně se od ostatního, k nim nepřátelského okolního světa, uzavřeli. Byli až do své smrti naprosto soběstační, nepobírali ani žádný důchod, vše si vypěstovali nebo vlastnoručně vyrobili. Jediné, co získávali směnným obchodem z okolního světa, byla sůl a trocha petroleje na svícení.

Dovedli si mlýn i opravit a už ve velmi pokročilém věku byli schopní pokácet ve svém lese velký strom a ten pak dopravit až do mlýna, kde jeho opracovaný kmen usadili do mlýnského zařízení. Jak to mohli 3 staří lidé vůbec sami zvládnout, je dodnes velkou záhadou.
Takto si tu žili svůj poklidný život, jeden po druhém nakonec umírali, až zůstal poslední z nich - František Harant. Několik let tu žil sám, až jednoho dne poznal, že přichází jeho poslední hodina: Oblékl si sváteční oděv, nasadil černý klobouk a ulehl na postel. Takto ho tam nalezli sousedi mrtvého.

Přběh sourozenců Harantových nás velmi vnitřně zasáhl. Ta tichá odhodlanost, nedat se zlomit a žít si po svém.
Myslím, že jejich život by si zasloužil zfilmování, dalo by se to natočit vše v autentickém prostředí Hoslovického mlýna a stačilo by jen vzít jejich příběh tak jak je, není třeba nic dodávat ani ubírat. Nejsilnější příběhy píše život sám...
Po smrti Františka Haranta byl mlýn zakoupen státem, v roce 2007 rekonstruován. Nyní je pobočkou muzea, otevřen a průvodce vám o všem, co jsem tu popsala, podá mnohem obšírnější, nesmírně zajímalvý výklad.

Poslední námi navštívenou tvrzí na Strakonicku byla tvrz, nebo spíš tvrze, ve vísce Smiradice. Nejeli jsme tam naslepo, jeden náš kamarád - výtvarník tu buduje z jedné usedlosti svůj ateliér a letní sídlo.
Bylo krásné sedět na venkovském travnatém dvoře, z jedné strany ohraničeném rozpadající se bývalou tvrzí a přes kamennou zídku nakukovat k sousedům, kde stojí další celkem zachovalá tvrz.
Na všech stavbách okolo je znatelný neúprosný zub času, ale už je zde vytvořen krásný ateliér a v bývalé maštali se rýsuje budoucí kreativní dílna pro majitele i jeho návštěvníky.

Je dobře, že se ještě najdou nadšenci, kteří páchají svou ekonomickou sebevraždu a zarostlé ruiny dávných staveb klopotně opět probouzejí k životu.
Odměnou za tuto nikdy nekončící dřinu jim však bude místo s obrovskou pozitivní energií na jedinečném historickém prostoru. Jak já to nazývám - místo s duší.

FOTO:
http://cyklistka123.rajce.idnes.cz/Kest … _Smiradice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama