Bohatá nebo chudá?

6. ledna 2018 v 10:06

Na Seznamu.cz mě jednou zaujal článek na toto téma. Srovnával možnosti těch nejhůře situovaných s možnostmi milionářů.
Ty, co jsou na tom podle něj nejhůře - důchodce a celkově lidi žijící dnes z cca 10 tisíc měsíčně, článek velmi litoval, a milionáři prý - ti si žijou! Uvědomila jsem si najednou s údivem, že já vlastně patřím - DO OBOU TĚCHTO EXTRÉMNÍCH SKUPIN !!!
Jak je to možné? Jednoduše: Mé měsíční příjmy, které používám k běžnému životu, jsou zhruba ty "sociálně velmi slabé - důchodcovské". A přitom já sama se chudá vůbec necítím!

Ovšem bydlím ve svém rodinném domě - a tudíž jsem i ten milionář!
Ano - kdo dnes bydlí ve vlastím, má tedy majetek za víc než milion, je tedy i ten "milionář".

Zamyslela jsem se tehdy nad celým tímhle tématem:
Kdysi býval považován za chudého ten, kdo neměl co jíst, neměl co na sebe a neměl kde bydlet. Dnes víceméně první dvě položky odpadají - v krajním případě vám dají najíst i v Armádě spásy a podobných organizacích a oblečení a boty lze sehnat v sekáčových výprodejích za desetikorunové částky.
Otázkou zůstává vlastní bydlení - podle mě základní sociální jistota. Ano, ten, kdo v této oblasti nemá "jistý základ" od předků, kteří se tak postarali o celá další pokolení svého rodu (jako třeba jsem měla štěstí já), se opravdu musí na pořízení vlastního bydlení hodně z kraje dospělosti zadlužit - vzít si hypotéku, což podstatně omezí jeho skutečné příjmy na dlouhá desetiletí.

Ovšem - proč se dnes cítí chudí i ti, co vlastní bydlení mají?
Vše je, jako ve všem, relativní:
Za totality jsme měli všichni zhruba stejně (Záměrně teď opomíjím ty, kdo odmítali "držet hubu a krok" a tím se neuvěřitelnou zvůlí komunistů dostali do situací, kdy jim byl sebrán majetek a nebo dokonce i svoboda a v krajních případech i život!)
Ale vraťme se k "průměrnému občanu" za socialismu: Rozdíly v platech byly oproti dnešní době nepatrné. Primář kliniky měl řádově stejně, jako třeba popelář. Ano, možná ten socialistický primář měl troj, čtyřnásobek platu popeláře, ovšem stále je to - myslíme-li v řádech - "skoro stejně". A navíc - v obchodech bylo - pro všechny - jedno velké NIC (když tedy nechci výstižněji použít sprostého slova). Zkrátka v běžné nabídce bylo jen to nejnutnější a někdy ani to ne, vše se muselo shánět, a sháněli v podstatě všichni všechno.

Dnešní doba je naprosto jiná: Platové nůžky se neuvěřitelně rozevřely (pomiňme teď zamyšlení, kde spravedlivě a kdy nespravedlivě).
A především - díky mnohonásobné pracovní produktivitě je všude neuvěřitelná nabídka všeho možného i nemožného, a navíc jsme denně masírováni reklamou co nutně musíme mít, co si nutně musíme pořídit. Ale hlavně - každý osobně známe kolem sebe řadu lidí, kteří už tohle dávno mají (= a v naší mysli bliká - a proč to tedy ještě nemám i já?).
A v tom to vlastně celé spočívá: Protože jsme lidé, tak automaticky porovnáváme (Ať už vědomně či podvědomně.)

Takže dnes si jako chudý paradoxně připadá ten, kdo si nemůže dovolit věci značkové a k základnímu životu vlastně nepotřebné (a kolik se jich kolem nás nabízí!), i ten, kdo si nemůže dovolit to, co vidí u souseda, u známých: Třeba zimní dovlenou v Alpách + letní dovolenou u moře (což je dnes najednou jaksi bráno jako standard, se kterým se porovnáváme). Jenomže tento standard s nabídkou dalších nových věcí každodenně stále roste.
Za mého dětství bývala naše rodina jednou z nemnoha, co každoročně vyráželi na dovolenou po Čechách, samozřejmě pod stan. A cítili jsme se spokojení. (Protože podívat se za hranice byl opravdu veledrahý a díky poměrům takřka nedosažitelný luxus, podařilo se to málokomu.)
Dnes se "obecná laťka spotřeby" posunuje den za dnem výš: Leťte do Dubaje nebo na Tahiti! Stačí zaplatit a zítra jedete! Kupte si nový a výkonnější mobil! A dnes nabízíme minořádnou slevu na nové a lépe vybavené auto!

A my podléháme. Každý různou měrou, ale troufnu si tvrdit, (a nerada se k tomu přiznávám), že podléhám občas i já: Nedávno jsem se přistihla při myšlence - Sakra, tolik bych si přála zapuštěný a zastřešený bazén na zahradě! Ten současný, "obyčejný mountfieldový" je už překonaný a už mi nestačí! Jen být sakra bohatší!
A pak jsem si vzpomněla na doby před pouhými dvaceti lety, kdy mít (jakýkoli) bazén na zahradě býval obrovský luxus.....

Co říci nakonec? Že vše je velmi relativní. A v situaci střední Evropy (pochopitelně třeba Bangladéš či některé africké státy - to je zcela jiný level!) jako chudé sami sebe vnímáme prostě jen srovnáním toho, co máme a co někteří naši známí mají a co je nám v obchodech nabízeno, ale někdy až vnucováno.
Odolávat skutečně není snadné. Někomu se odolává líp, někomu hůř.
A těm, kdo to zvládají nejhůř, až tak, že se dostanou do toboganu půjček a posléze vytloukání klínu klínem a životu na dluh, těm je pak bohužel skutečně zle.

Ale to už je zase úplně jiná kapitola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama