Kočičí máma

1. ledna 2018 v 21:24
Nám ženám prý kožešiny sluší. Pravé kožešiny, samozřejmě.
Některá má kolem krku polární lišku nebo norka, jiná zas perzián.
Já mám kolem krku kočky. Dvě. Každé ráno. Živé. Smějící seSmějící se


To bylo tak: Ulicí jde pán, v obrácených dlaních před sebou dvě malá chlupatá klubíčka.
" Jééé, co to máte? A kam to nesete?"
"Hledám, kdo by si je vzal. Našel jsem je na smeťáku, vyhozené. My si je nechat už nemůžeme, kočku už máme a ta navíc čeká koťata".
Koukám na ta vyděšená stvořeníčka... Radím pánovi, v kterých domech v sousedství má zazvonit, kde žijou "kočičandy", které by se koťat mohly ujmout. Když tam pán zamíří, ještě mě za ním napadne podotknout: "A když byste tam neuspěl, tak v nejhorším kdyžtak zazvoňte tady u mě. Odpoledne jedu do Jablonce, tak je aspoň vezmu s sebou a dovezu je tam do útulku."

Za ČTVRT HODINY mám koťata doma. Vkládám je do lepenkové krabice, kterou vzápětí bravurně přelézají a pořád usedavě mňoukavě brečí. Pojďte, holký, zkuste trošku mlíčka, nalévám jim a ony se na něj hladově vrhají. Později od zkušenějších slyším, že jsou ještě hodně malé, podtržené, od mámy příliš brzo odebrané....
Beru je do náruče, v jejím teple umlká jejich žalostný brekot a nosím je po místnosti až do jejich usnutí.

Za PŮL HODINY: No tak dobře, holky: Do útulku se nejede.
Nějak vás odchovám obě z nějhoršího a tu klidnější si pak nechám a tu druhou dáme do nějakých dobrých rukou.

Za HODINU: No, to je ale fakt: Jsou jedna na druhou zvyklé, těžko by jim bylo zvlášť......
A tím se tedy nenávratně zařazuji do množiny těch, kteří sami sebe označují BYDLÍM U SVÉ KOČKY. + tedy respektive u dvou.
Pro mě je to poprvé, chovala jsem už morče, kanára, dva psy, ale kočičky poprvé. Musím říct - kočky mají jednu nespornou výhodu: Neštěkají.
A musím přiznat - pěkně rychle si mě ochočily. Ano - ony mne. :-)

A tak jsem zas po letech máma: Kočičí máma.
Nejkrásnější částí mého dne dne jsou rána: Vykydám nejdřív jejich bedýnku, vyvětrám a pak je nakrmím. Mezitím si uvařím velký hrnek kafe a převalím se s noťasem na gauč. A už jsou obě u mě. Respektive na mně: Vlezou mi na hruď, musím je tam trošku přimáčknout, abych přes ně vůbec viděla na monitor (Přesně takto je mám i teď, když píšu tyto řádky.)
Kočičky si mě zkrátka adoptovaly. Tak, jako to prý právě příliš brzo od mámy odtržená koťátka dělají - zavrtávají se čumáčky do mého růžového chlupatého županu, cucají ho a hlasitě pomlaskávají, občas zvednou zasněně hlavu ačkoli růžový jazýček pořád kmitá, ťapou po mě ťapičkami a blahem roztahují drápky. Skýtám jim pocit bezpečí, živočišné teplo, lásku. A ony mně.
A přijde mi to často hodně komické: Intuitivně na mém těle vyhledávají ta nejměkčí místa - až se takřka na centimetr přesně strefují.... Podvědomí mi to další den zpracovalo do snů: Zdálo se mi, že jsem vlastnoručně (vlastně spíš vlastnoňaderně :-) odkojila a tím zachránila čtyři malé tygříky.
Podvědomí je tentokrát sympatický prevít.

A tak tu spolu žijeme: Já se dvěma kočkami.
Jak osmdesátiletá důchodkyně...Ach jo.....
Ale jsem ráda, že je mám.
Že se navzájem máme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama