Staré dobré Rubínky, aneb neopouštěj staré věci pro nové

21. ledna 2018 v 21:10
Jsem stará konzerva - když mi nějaká věc i roky dobře slouží, nemám potřebu měnit ji za novou. Důvodem není nějaká má zvýšená šetrnost, spíše bych řekla pohodlnost - nechce se mi to učit se třeba s novým mobilem, když mi ještě funguje ten, na který jsem zvyklá, a tak to je u mě se vším. Například s běžkami:
Mám 35 let staré běžky značky Rubín. Kontrast mezi nimi a mezi vybavením okolních běžkařů je každoročně patrnější a čím dál tím víc do očí bijící. Až tak, že jsem si před pěti lety řekla, že už je to se mnou pro ostudu a koupila jsem si běžky nové. Jsou krásné, moderní, barevné - - - - nicméně vyjela jsem na nich asi dvakrát. Stejně totiž raděj vždycky sáhnu po těch letitých Rubínkách. Je to vlastně jaksi jednodušší - o ty nové bych měla strach, měla bych tendenci je šetřit, opatrovat, abych je nepoškrábala nebo nedej bože nezlomila. S Rubínkami jezdím krajinou v naprosté pohodě, jak s nadsázkou říkávám "přes spáleniště, přes krvavé řeky". Prostě všudy. To znamená třeba i po posypané silnici bez sundávání a beze strachu, protože mají zespoda tolik šrámů, že nějaký další už to nevytrhne.
Mimo jiné - už jsem je asi tak 30 let taky ničím nemazala. Není jaksi proč. Ta poškrábaná skluznice vlastně velmi vyhovuje mému běžkařskému stylu, kterému říkám "Johny Walker". Na běžkách totiž neběhám, na běžkách spíš chodím, zkrátka se tak nějak příjemně sunu krajinou. A mazat tu prostě není proč: Do kopce Rubínky nepodkluzují, (jejich podrápaná skluznice asi funguje místo tulení srsti :-) ), a z kopce se málokdy rozjedou tak, že by bylo nutno brzdit.

Takže občas zažívám docela zajímavé situace, jako tuhle na Hamštýnském hřebeni nedaleko Kozákova. Po jeho hřbetě vede příjemná lyžařská stopa. Na mapě se jeví jako po vrstevnici, v reálu je to neustálá sinusoida - střídavě mírně nahoru - dolů.
Když jsem tamtudy jela, souběžně se mnou náhodně jela čtveřice chlapů. Všimla jsem si jejich špičkového, vystajlovaného vybavení, lyže dokonale ladily se začkovým oblečením. Ale možná byli na běžkách začátečníci, možná jen ten den špatně namazali, nevím. Každopádně jsem se s nimi neustále míjela: Když byl před námi mírný kopeček, jim to i stromečkem podkluzovalo. A já podle jejich potácejících a rovnováhu lovících postav prošla svahem nahoru ve stopě jak městem na procházku. Naopak při sjezdech dolů oni museli plužit, a přesto se často dole zapichovali do sněhu. A já zas v klídku projela rozumnou rychlostí dolů kolem nich. Jenže protože já se na hezkých místech ráda kochám a fotím, tak v ten moment předjížděli pak zas oni mě.
Tak to šlo několikrát za sebou. Bylo vidět, že to jejich sportovnímu sebevědomí nedodává, že je předjíždí ženská. Když už jsem je takhle předháněla asi popáté, povídá jeden z nich: Pani, jak Vy to děláte, že jste rychlejší než my?
Na odpovědi jsem si s potutelným úsměvem dala záležet: "Jó chlapi, důležité je hlavně mít to správné vybavení" :-) .
Udiveně pohlédli na moje muzeální Rubínky, ale a co na to odpověděli už nevím, protože to už jsem je zas měla dávno daleko za zády. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama