Všechno je jinak.

23. ledna 2018 v 9:16
Před pár lety, v době svého jak já říkám vztahového bezvětří, jsem se seznámila s jedním mužem. Asi týden, co jsme si psali, jsem se vznášela pět metrů nad zemí: Sportovec, a přitom člověk, živící se uměním - tedy citlivá duše, vyřezává dokonce i betlémy! A co víc - bydlící v nádherné roubence, záměrně si takovou vybral.
Říkala jsem si - Pane Bože, děkuji, to snad ani není možné, žes mi to splnil. Žes mi to konečně a tak nečekaně vrchovatě splnil.

Pak jsme se setkali a jeli spolu na kola. Jiskra proběhla evidentně na obou stranách ( u mě to tedy byl spíš kulový blesk :-) ). Vše v naprosté pohodě, snad až na jediný moment: Na ten výlet jsme zprvu jeli mým autem, protože do mého auta se dvě kola vejdou. Jela jsem pomalu, projížděli jsme totiž nádhernou krajinou a tak jsem se už cestou kochala, jak je mým zvykem. Asi třikrát poznamenal, že se při mém řízení skoro bojí. Při tom potřetí jsem mu odvětila s úsměvem a veselou nadsázkou, že na zpáteční cestě si to tedy můžeme vyměnit: On bude řídit a já jeho řidičské schoposti komentovat. Odpověděl strnule, že on cizí auta zásadně neřídí.
Po výletě jsme jeli zpět, příjemně unavení a spokojení. Jen při loučení mě má ženská intuice trošku znepokojila: Když už jsem odjížděla, nemávnul mi, ani se neohlédl.
Sakra - něco tu je blbě. :-(

Po třech dnech, kdy se neozval, jsem to nevydržela a zavolala jsem mu. Už mi bylo jasné, že je to v háji, jen jsem aspoň chtěla vědět proč.
Ale tohle jsem nečekala: S nenávistnou dikcí zasyčel do telefonu: Já už jsem ty tvý nabubřelý kecy nemoh poslouchat, už jsem se fakt nemoh dočkat až vypadneš.

Když pámbu dopustí, i motyka spustí.....
A někdy ta motyka taky hnusně kopne, dodávám já.
Ach jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama